(Druhá část z trilogie reportáží z Berlínského půlmaratonu) Bylo akorát sedm ráno, když jsem se probudil. Oknem, zpola zakrytým slovenskou vlajkou, na mě vykoukla modrá obloha. Nejprve jsem myslel, že se mi to jen zdá, protože předpovědi na víkend byly děsivé.
Ještě chvíli jsem se převaloval ve spacáku, pak se přemluvil a vylezl ven. Ostatní v chatce ještě spali. Hned jak jsem otevřel dveře, nevěřil jsem svým očím. Přes noc se veškerá oblačnost vypršela a obloha byla jako vymetená. Je pravda, že všude bylo mokro, ale hlavně, že nepršelo. Nic to však nemění na tom, že zima byla jak v psírně a tak jsem zavelel strategický ústup zpět do spacáku.
V osm jsme pak již všichni, řádně vyspalí, vyrazli na snídani. Přivítaly nás švédské stoly (konkrétně dva ;-) a nepěkná kosa v nevytopené jídelně. Tu se nám ale podařilo snadno zahnat výbornou kávou se smetanou a teplým čajem. Jídla bylo dostatek. Mohli jsme vybírat ze “závodnické stravy“ alá müsli, sýrů, teplých bagetek, džemů, salámů a kdo ví čeho ještě. Po vydatném nadlábnutí se rozhodlo, že v deset hodin se odjíždí na brusle. Tedy kdo má zájem. Zmiňuji to pro to, že jediný, kdo zájem neměl, byl Vlado, který nás morálně podporoval z tepla chatky a své postele.
Když jsme již byli všichni „ready to go“, nazutí v bruslích a nachystaní vyrazit přišel za námi jediný německý kempař s dotazem, co že to je za divné vlajky, co tu visí z chatek a komu že patří (kromě slovenské na naší chatě visela z vedlejší chatky ještě česká). To lehce namíchlo část osazenstva, avšak Balud Němcovi s klidem osvětlil jeho politické nedostatky. Po tomto věru politování hodném zdržení jsme konečně vyrazili na Flaeming skate.
V osm jsme pak již všichni, řádně vyspalí, vyrazli na snídani. Přivítaly nás švédské stoly (konkrétně dva ;-) a nepěkná kosa v nevytopené jídelně. Tu se nám ale podařilo snadno zahnat výbornou kávou se smetanou a teplým čajem. Jídla bylo dostatek. Mohli jsme vybírat ze “závodnické stravy“ alá müsli, sýrů, teplých bagetek, džemů, salámů a kdo ví čeho ještě. Po vydatném nadlábnutí se rozhodlo, že v deset hodin se odjíždí na brusle. Tedy kdo má zájem. Zmiňuji to pro to, že jediný, kdo zájem neměl, byl Vlado, který nás morálně podporoval z tepla chatky a své postele.
Když jsme již byli všichni „ready to go“, nazutí v bruslích a nachystaní vyrazit přišel za námi jediný německý kempař s dotazem, co že to je za divné vlajky, co tu visí z chatek a komu že patří (kromě slovenské na naší chatě visela z vedlejší chatky ještě česká). To lehce namíchlo část osazenstva, avšak Balud Němcovi s klidem osvětlil jeho politické nedostatky. Po tomto věru politování hodném zdržení jsme konečně vyrazili na Flaeming skate.
Věřne nevěřte, pověsti nelhaly. Opravdu mají všude natažen ten nejjemnější asfalt, po kterém to jen sviští. My se vydali po okruhu RK4 (tedy asi) a ujeli okolo příjemných 17km
(někdo tvrdí, že to bylo víc, takže kdo ví).Jedno je však jasné. Máte-li rádi brusle a bruslení, toto je bruslařům kraj zaslíbený. Rozhodně doporučuji.
Do kempu jsme se vrátili tak tak, abychom stihli euro-sprchu, oběd alias co si kdo uloví a včasný odjezd do Berlína na veletrh Berlin Vital, jehož součástí byla registrace závodníků.
Do kempu jsme se vrátili tak tak, abychom stihli euro-sprchu, oběd alias co si kdo uloví a včasný odjezd do Berlína na veletrh Berlin Vital, jehož součástí byla registrace závodníků.
Nasedli jsme tedy do aut a vyrazili.
Taková vtipná historka: Hned po výjezdu z areálu kempu. Poté co jsme zapnuli navigaci a dorazili na první křižovatku, zjistili jsme, že plánovaná cesta je uzavřená. Celý náš auto-peloton vedl Balud, který se neohroženě rozjel po objezdu. A tak, zatímco naše GPS hlásila, že nejkratší cesta znamená odbočit vpravo, Balud nás vedl vlevo. Když se ozvalo odbočte vlevo, my uháněli rovně. Inu zajeli jsme si asi tak 20-35min.
Do Berlína jsme dorazili okolo třetí hodiny a já se ihned vrhl do víru veletrhu (a nebyl jsem sám). Registrace byla mazaně až
na samém konci haly a než jsem se k ní propracoval, popovídal jsem si u stánku Bontu o novém rámu RAPS, vyzkoušel několikery boty na běhání, nechal si udělat sken nohy a navrhnout brusle na míru (jen zkušebně), zjistil co nového u Powerslide a K2 a pozastavil jsem se i u představování Profi teamů. Po tomto všem se mi konečně podařilo dorazit k registraci. Z prvu jsem se dost zděsil hrozivě vypadajících front. Ty však patřily k běžeckému sektoru. Inline registrace zela zpola prázdnotou a já směle vykročil k příjemné paní se skvělou angličtinou. Předložil jsem registrační list, který mi přišel poštou již před 14-ti dny a „vyfasoval“ číslo, tašku reklamních předmětů a časopisů. Poté jsme popošel asi o dvacet metrů vedle a za postraní útržek z čísla dostal tričko přesně na svou velikost. Posledním krokem bylo vyzvednutí čipu. Po opětovném předložení čísla mi byly na monitoru ukázány moje udaje pro kontrolu a vydán čip. Uf, to byla fuška. Pak už jsem jen brouzdal „ulicemi“ veletrhu a pořizoval dodatečné snímky, které si můžete prohlédnout ve videu z veletrhu. 
Pak již následoval odjezd z Berlína a návrat do Oehny. Tentokráte jsme věřili naší GPS a dojeli do kempu o 30min dříve než ostatní. Následovalo sdílení dojmů, rozebírání novinek a večeře, kterou jsme si objednali při snídani. Podával se, ne zcela předzávodní, řízek, ale to nikomu nevadilo.
Trochu rána přišla, když jsme po večeři vyšli z hlavní budovy a začalo na nás krápat. Z deště neměl nikdo moc radost, ale nedalo se s tím nic dělat. A tak jsme byli nuceni přezout kola na mokrou variantu. Před spaním jsme ještě dochystali poslední věci, připravili čísla, dotahli šroubky a dobrou noc. Ještě poslední detail. Na čip jsme nedostali, jak to bývá u nás, pásek pro připevnění na nohu. Čip se musel „zašněrovat“ do tkaniček.