German Inline Cup 2012 (1) : Berlin Halbmarathon

[ISC News] Berlínský půlmaraton byl prvním vážnějším testem pro náš nově zformovaný závodní Winjay ISC tým. Pravda, součtem věků všech jeho členů jsme možná předstihli i oba závodní týmy mužů a žen společnosti EOSkates dohromady, nicméně je nutno dodat že právě věk měl být naši hlavní devizou.

Tak schválně, našli byste snad na startu GIC jiný tým jehož věkový součet hravě převyšuje číslici 200 a jehož věkový průměr činí 44 let? Je to velmi jednoduché – nenašli. V tomto směru jsme byli opravdovou raritou. Zkušenost byla tedy rozhodně na naší straně, zda-li to však bude stačit v konkurenci Guyaderů, Swingsů a ostatních mladíků je velkou neznámou.

Nýdecká ulice, 8:00

Výprava směr Berlín byla zahájena dne 31.3. 2012 v 8:00 v Nýdecké ulici, Praha 9. Zde je nutno podotknout že adresa nebyla vybrána náhodně, jedná se totiž o domovskou adresu největší hvězdy týmu Winjay ISC Praha, ambiciózního Martina Kuchaře. Je vidět že tým si svoji hvězdu doslova hýčká a proto se ostatní členové týmu sešli pod jeho okny a za tónů písně „Vstávej Martine, Berlín Tě nemine“ vzdávali holt této osobnosti českého bruslení.

Když se Martin nasnídal a v pantoflích a hrnkem čerstvé ranní kávy sešel dolů k autu, bylo vše připravené pro první výjezd v rámci GIC, tedy Německého poháru. Poměrně jednoduchou metodou bylo vybráno auto a řidič pro takto zodpovědný úkol – řidičem se stal nejzkušenější člen týmu, benjamínek Martin Máčel, a jako vůz byl vybrán pochopitelně ten největší, shodou okolností Martinův Mercedes (Danny de) Vito. Kromě většiny Winjay ISC Praha týmu (Martin Kuchař, já, Jarda Zíka, Martin Máčel) byli na palubě vozu dále Pavel Zajpt, Petra Havlasová a vítěz divácké soutěže „Za Tatranku do Berlína“ Igor Zeman, který se závodu již nemohl dočkat. Poslední člen týmu, Tomáš Kalivoda, na nás pak bude čekat v maratonském EXPu.

Cesta do Berlína ubíhala poměrně rychle a já jsem měl tu čest stát se svědkem vášnivého, až zaníceného hovoru obou Martinů o cyklistice a cyklistickém vybavení, ze kterého jsem až na dvě slova nerozuměl prakticky ničemu – jednalo se o slova „kolo“ a „na hovno“, přičemž u toho prvního si vůbec nejsem jistý jestli mělo něco společného s cyklistikou či se náhodou nejednalo o řidičský žargón nahrazující slovo volant.

Jak ve vidět o zajímavé momenty při cestě nebyla nouze a tak než jsme se nadáli, již jsme byli v Berlíně před penziónem Reiter, který měl být naším domovem v předvečer startu tolik očekávaného závodu. Bohužel přijeli jsme trochu brzy a tak místo důstojného přijetí na recepci jsme byli přijati ve skladu hotelu kde jsme narazili na dvě ruské uklízečky, jediné osoby vyskytující se v tu chvíli v hotelu. Zde se potvrdilo že zub času se na mě neúprosně podepsal a já, premiant třídy v ruském jazyce, jsem nebyl schopný ze sebe vyloudit kloudnou větu. Pravda, na jazyk se mě vkrádalo zlidovělé spojení „Málková, čto vy dělála vo vrémja kaníkul?“, ale bylo jasné že v tuto chvíli a na tomto místě bych působil poněkud trapným dojmem. Zachránil nás tedy Martin Kuchař, který nejprve ve stručnosti představil náš tým a nastínil naše závodní ambice, aby se pak po vřelém přijetí ze strany ruských pracovnic dohodl na tom, že prostě přijedeme později.

Berlínské EXPO

Hned z hotelu jsme zamířili do maratonského EXPA, kde bylo na 16:30 naplánováno představování týmů v rámci GIC. Nejprve bylo ale zapotřebí vyzvednout startovní čísla pro všechny zúčastněné což sice může znít velmi jednoduše, ale i tak jednoduchý, až triviální úkol se neobešel zcela bez problémů.

Největším „potížistou“ se v tomto směru ukázala kupodivu jediná žena v naší výpravě, Petra Havlasová, která se rozhodla že otestuje moje vyjednávací schopnosti do posledního puntíku. Po řadě diplomatických jednáních se tak podařilo přesvědčit pořadatele že Petra nemá chip, protože ho prostě poštou nedostala (zatrolená pošta – až později si Petra uvědomila že zadala jinou adresu!) a navíc byla chybně uvedena v sektoru F, tedy v posledním startovním sektoru, mezi závodníky též označovaném jako „francouzák“, tedy sektor pro příchozí seniory s francouzskými holemi. Bylo tedy jasné že Petra nebyla se svým zařazením spokojena rozhodně být nemohla a proto došlo k jejímu přeřazení.

Podobné problémy byl nucen řešit i Pavel Zajpt, který byl chybně umístěn do sektoru B, s čímž se nehodlal smířit a doslova si vydupal u příslušného stánku své přiřazení do sektoru A, tedy mezi elitu. Obsluha stánku byla Pavlovým požadavkem natolik zaskočena, že byl vypraven zvláštní posel který přinesl samolepku zajišťující start mezi těmi nejlepšími a Pavel si mohl svoje startovní konečně přelepit. Zde je potřeba zdůraznit že Pavel způsobil doslova poprask, jelikož byl několikrát tázán jestli si je jistý že chce startovat v sektoru A, načež Pavel řekl že přesně na to celou zimu trénoval a nevidí důvod proč by tam neměl být a mlátil o stůl svým plánem zimní přípravy. Pán za pultem byl viditelně zaskočen, Pavel nebyl uveden ani na listu TOP závodníků, ani mezi VIP, ale nakonec pod Pavlovým nátlakem bylo Pavlovi vyhověno. Až později vyšla najevo trpká skutečnost, že Pavel se domáhal svého práva startu v elitním sektoru A naprosto správně, ale bohužel na nesprávném místě, jelikož celou dobu argumentoval u stolku který byl určen pouze pro elitní půlmaratonské běžce s časem 1:03 a lepším … Rada Přemka Podlahy proto zní : Pavle, pro příště, stolek pro inline závod je hned vedle!

Registrace byla tedy nakonec zdárně vyřešena, na řadě bylo představování týmů. Času mezi registrací a týmovou prezentací jsem operativně využil jednak k focení, ale hlavně i ke sběru podpisů všech přitomných bruslařských hvězd. Brzy se tak moje mapa Berlínského maratonu, tedy můj podpisový arch, začala pomalu plnit takovými jmény jako Swings, Guyader, Arlidge, Francolini, Rijhnen, Baena-Guyader či Zajpt. Většina hvězd působila uvolněným dojmem kromě hvězdy největší, Yanna Guyadera, který více než dojmem příjemného společníka působil dojmem medvěda, nevrle probuzeného ze zimního spánku.

Winjay ISC Praha

Během mé podpisové anabáze se schylovalo k týmové prezentaci a my nebyli do poslední chvíle rozhodnuti, jak se vlastně na to pódium postavíme! Mávnul jsem rukou a řekl že to je vlastně jedno, uvidíme jak tam budou stát ti ostatní a podle toho si tam stoupneme i my. Ve stejný okamžik kdy jsem oznámil toto rozhodnutí zbytku týmu, zaznělo „Winjay ISC Praha“ a my jsme byli vyzváni abychom se dostavili na pódium! Takže tady můj vychytralý plán tvrdě narazil.

V ten samý okamžik jsme měli před sebou svých 5 minut slávy, kdy na nás byly upřeny nejen oči, ale i kamery všech přítomných. Na pódiu nás přivítal jeden z organizátorů, Sebastian Becker, který nás představil a každému z nás podal ruku – jak si pozorně všiml Martin Máčel byli jsme jediným týmem, u kterého tak učinil, což si Martin vysvětluje tím, že to bylo dáno zejména projevením úcty ke stáří. Po krátkém představení jsem byl požádán o stručné motto týmu, ani nevím co přesně jsem ze sebe vykoktal, myslím že to bylo něco ve smyslu jako že jsme se sem přišli učit od těch nejlepších, což znělo jakkoliv, jen ne vtipně, takže nevím s jakou odezvou se má odpověd setkala.

Po nás pak na pódium napochodovaly zbylé týmy, jako poslední pak seskupení EOSkates, tedy hlavní favorit celého GIC.

Když bylo po všem a já jsem si pochvaloval jak jsem dobře udělal že jsem si všechny nechal podepsat, probudil se konečně Jarda s tím, že si nechá všechny taky podepsat. Bohužel rozhodl se tak přesně ve chvíli kdy u stánku Powerslide zbyl po Bartu Swingsovi pouze umaštěný pytlík od svačiny a jediný tým, od kterého Jarda mohl získat podpisy byl tak Winjay ISC Praha, což Jardu rozhodně nepotěšilo.

Tím naše mise v EXPu skončila a my se mohli konečně přesunout zpět do hotelu kde nás již konečně čekala paní na recepci. Po bleskurychlém ubytování někteří z nás vyrazili do města na večeři, někteří další (Martin K.) se věnovali přípravě večerního pokrmu přímo na pokoji a ti ostatní (Jarda Z.) pro jistotu vyčerpáním usnuli.

Je to v suchu

Druhý den nás čekalo chladné, ale suché, ráno, což bylo to nejpodstatnější. Start závodu byl v 10:10 a proto jsme tedy mohli vstávat až v 8:00, odjezd z hotelu byl naplánován na 8:45. Místo startu bylo nedaleko, jen 2 km od hotelu a tak je na místě, abych se zde pochválil za strategicky vybrané místo našeho noclehu.

V prostorách startu již vládl menší chaoz, proto jsme rychle odevzdali naše věci do připravených kamiónů a šli se trochu rozjet. Bylo chladno a tak rozjetí bylo více než na místě.

V 9:50 jsme si již pro jistotu šli stoupnout na start, startovní pole houstlo a bylo nezbytné zaujmout nějaká pěkná čelní místa. Lepší než třetí řadu se nám však nepodařilo vybojovat, při následném posunu po startu žen jsme se posunuli místo dopředu naopak dozadu a tak bylo jasné že start rozhodne, jak kdo vlastně v závodě dojede.

V 10:10 začalo za zvuků písně „Hell’s Bells“ od skupiny AC/DC poslední odpočítávání a chvíli na to se již jelo.

Stíhací jízda

Hned od startu se jelo, jak je v Německu dobrým zvykem, velmi svižně, a brzy se startovní pole roztrhalo a začaly se formovat závodní balíky. Já jsem vyrazil za Martinem, Jarda s Pavlem zůstali někde vzadu. Během kilometru jsem Martina kupodivu lehce přejel, až jsem se tomu sám divil, bohužel když jsme vjížděli do Brandenburské brány, už byl Martin zase přede mnou. Uvažoval jsem jestli se mám k němu přidat, ale pak jsem viděl skupinku kde byli Terpe, Rannacher a Woelki z TONI Carboni týmu a nějak mě blesklo hlavou že to je ta skupinka kam asi tak patřím. No, asi jsem mohl jet s Martinem a celý závod by dopadl třeba jinak, ale já jsem se rozhodl přidat se ke starým známým a zůstal jsem ve skupince u Rannachera. Tady musím říct že stále se jelo celkem pekelné tempo, prvních 7 km je to jen rovina a kalí se to o sto šest, takže to není tak že bych se zašil někam kde se nejelo, to zase ne, jelo se a pěkně rychle.

Martin se celkem rychle vzdaloval a brzy dostihl skupinku jedoucí asi 100m před námi. Já jsem zůstal tam kde jsem zůstal, hlavně i kvůli tomu že jsem ten start jel prostě co se dalo a cítil jsem že bych to asi možná s Martinem ani nedojel, nevím. Potřeboval jsem se za někoho na chvíli zaháknout, to se mě podařilo. Když jsem se konečně trochu rozdýchal bylo už to rozdělené a já jsem zůstal v balíku hned za Martinem.

Až do desátého kilometru se jelo celkem rychle, na desítce jsme měli čas okolo 18 minut což ale bylo pro mě zklamání, čekal jsem že se to pojede trochu, tak o minutu, rychleji. Byl jsem celkem odpočatý a tak jsem se aktivně zapojoval do práce celého balíku a několikrát jsem se objevil i na jeho čele. Z ostatních jmen okolo sebe jsem poznával Rannachera, Terpeho a především Thorbena Woelkiho, protože toho nelze vzhledem k jeho blonďaté hřívě snad ani přehlédnout.

Druhá polovina závodu byla již volnější a někdy na 15. kilometru jsem si vzpomněl na legendární slova Martina Jirsy z Ostravy že “v tomhle balíku už se nic nestane”. Shodou okolností si to samé na stejném místě, ale o 2 minuty později, řekl i Pavel Zajpt. Bohužel, jak už je to nabalíkované většinou se již neděje i když se pár jednotlivců snaží co to dá.

Několikrát jsem se otočil jestli se mnou nejede Pavel nebo Jarda, ale nikoho jsem neviděl, tak jsem předpokládal že jsem ve zhruba 20-členném balíku z Čechů já sám.

Závěrečný spurt

Okolo 20. kilometru se začalo zrychlovat což mě ale nedělalo velký problém. Poslední kilometr již potom startovní pole natáhl, já jsem se ale držel stále vpředu jelikož vím, že závěrečný spurt nepatří k mým silným stránkám. Posledních 500m se už jela vyloženě “kaše”, trochu jsem se propadl ale stále jsem dojel v první polovině svého balíku, čímž jsem získal skalp takových jmen jako Woelki, Frank nebo Terpe. Rannachera jsem bohužel zase nedal.

Krátce po dojetí našeho balíku dojel do cíle i Jarda, který jel v podstatě celou dobu se mnou a odpadl až poslední dva kilometry kdy se to trochu zrychlilo.

Záhada 34. místa

V cíli na nás již čekal Martin Kuchař zářící jak sluníčko a hned nám vyprávěl jak dojel s prvním balíkem. “No hoši, jestli je tohle všechno co předvedli, tak toho moc není”, dodal, ale bylo vidět že je navýsost spokojen. Tento stav se změnil ve chvíli kdy jsem mu přinesl jeho vytisknutý diplom kde stálo Martin Kuchař, celkové 34. místo v čase (00:34:53), čímž se jeho spokojený pohled změnil na udivený a z Martinových očí se dalo zřetelně číst “Co to do prdele je?” Mezitím jsem si přinesl diplom i já, dojel jsem na celkovém 64. místě v čase (00:36:25), což je vzhledem ke skutečnosti že loni jsem to zajel o 12s rychleji a to jsem měl v nohách běžecký půlmaraton, nic moc, takže jsem logicky byl trochu zklamaný. Ale dobrá, letos trochu foukalo.

Jarda Zíka dojel na celkovém 79. místě v čase (00:37:12), Pavel Zajpt pak skončil na 89. místě (00:38:22). Další členové Winjay ISC Praha dojeli v následujícím pořadí: na 112. místě skončil Tomáš Kalivoda v čase (00:38:33) a startovní pole uzavřel Martin Máčel na konečném 164. místě v čase (00:52:41). Nás host a výherce divácké soutěže Igor Zeman pak dojel na konečném 162. místě v čase (00:46:14), tedy v čase se kterým rozhodně spokojen nebyl.

Během přesunu k hotelu se stále rozebírala situace v konečném pořadí a Martin stále nemohl uvěřit že dojel až na nějakém 34. nebo jakém (vyšší číslovky než 9 není Martin schpný ani vyslovit) místě, když si myslel že spurtuje o umístění v první dvacítce. Vše se vysvětlilo záhy, když jsem stáhnul výsledky kategorie Speed/Teams. Celý problém byl v tom, že Martin byl přesvědčen že jede v prvním balíku, ale ve skutečnosti byl až v balíku druhém. Ten první byl již někde u Brandenburské brány když jsme společně vystartovali. Martin se s podobným vysvětlením nespokojil a až do Teplic stále hudroval něco o tom že on tam prostě byl a basta. Teprve kousek před Prahou se Martin smířil se svým umístěním, které je i tak velkým úspěchem.
Stránky závodu: http://skating.berliner-halbmarathon.de/en/
Výsledky: http://results.berliner-halbmarathon.de/2012/index.php
Trať: rychlý městský okruh, prvních 6km je v podstatě jedna velká rovinka. Nepříjemný byl úsek kostek zhruba na 13. km (naštěstí ne moc dlouhý, asi tak 100m), průjezd Brandenburskou branou byl taktéž po dlažbě, ale zde se s tím počítá
Počasí: chladno a větrno, slunečno, teplota okolo 5C